Specifická součást významu jazykového prostředku, zejména lexému nebo jeho tvaru, schopnost nést vedle vlastního nacionálního významu, resp. významu gramatického, také dodatkové informace, které vycházejí z užití v komunikaci a předurčují ho do určitého typu textů nebo naopak limitují jeho univerzální užití. Jazykové prostředky mající takový dodatkový význam označujeme jako „příznakové“, nesou určitý „příznak“ (stylový, dobový, útvarový, expresivní ap.), který může mít i různý stupeň. Vedle termínu příznak se užívá také výraz „odstín“, „zabarvení“; celkově se (vzhledem k využití příznakových prvků při stylizaci, kdy jsou stylově aktivní – ↗stylém) mluví zjednodušeně o příznakovosti „stylové“, event. „stylistické“. Protikladem příznakových prostředků jsou prostředky neutrální; za ně se pokládají takové spisovné výrazové prostředky, které jsou uplatnitelné v jakémkoli typu komunikace. Pozadí „spisovnosti“ je však poněkud problematické vzhledem k tomu, že ↗kodifikace, opora spisovného hodnocení, je rozpracována jen pro některé jazykové roviny a opožďuje se vzhledem k živé normě jazyka (↗standard). Příznakovost se sice utváří v mluvě, tedy v užívání jazyka, je však v dané době stabilní a systémová, a proto se dostává i do popisu jazyka jako charakteristika prvků, ty pak mají stálou stylovou hodnotu. Dík tomu se v gramatikách a ve výkladových slovnících běžně, nikoli však důsledně uvádí, což odpovídá rozsahu a hloubce popisu a dobovému stavu jazyka a jeho teoretickému uchopení. Pro lexémy je pro uživatele oporou Slovník spisovné češtiny (SSČ), u tvarů slov podávají jistou orientaci popisné mluvnice a v některých případech také SSČ, kodifikující Pravidla českého pravopisu (1993 a novější vyd.) ve školním vydání však pouze tvarové dublety konstatují, ale k míře jejich příznakovosti se nevyjadřují.

Nejširší a nejpropracovanější i na úrovni popisu je soustava příznaků u lexémů, především jednoslovných, a to jak výrazu samého, tak jen některých z jeho významů (makovice ‘plod máku’ × makoviceob.expr. ‘hlava’). Za neutrální (nepříznakový) se pokládá lexém spisovný, frekventovaný, stylově a dobově nezabarvený a neexpresivní. Takové lexémy mají v textech univerzální využití. Ostatní mohou mít příznaky různých typů: Dobový příznak má výraz zastaralý neboli ↗archaismus s různou mírou archaičnosti jako komoň, strdí, krčma, ↗historismus (označující skutečnosti zaniklé) jako krzno, pachtovné, ↗neologismus jako minisukně, biopotravina. Příznak vzniká i z frekvence – příznakový je výraz řidší a řídký: op, činovník, s minimální frekvencí výraz autorský: pumprdentlich, a ↗okazionalismus: sloňátko. Jako stylový příznak může fungovat sama cizost lexému, má-li i české synonymum; v konkrétních případech je však příznakový právě výraz český (záhať – infarkt, kostík – fosfor). Další skupinu tvoří lexémy s expresivním příznakem různého stupně (kladným jako slova familiérní, ↗hypokoristika, ↗lalická slova a ↗eufemismy – taťka, papání, zesnul – nebo záporným, výrazy zhrubělé nebo ↗vulgarismy – šprt, škudlil, sranda, prdel). Negativní expresivita se postupně stírá, dnes je jazykové společenství k pejorativním výrazům mnohem tolerantnější než kdysi. Stylovým příznakem se může stát také příslušnost k některé varietě národního jazyka (↗národní jazyk): v rámci spisovného jazyka jsou to regionálně příznakové ↗moravismy (truhlář – mor. stolař, uhodit – mor. udeřit), na pomezí spisovnosti jsou výrazy obecně české („obecné“ pupkáč, rachejtle, pajdat; starší obecné výrazy jsou dnes často hodnoceny jako hovorové – narukovat), za její hranicí výrazy ↗interdialektů, ↗dialektů a ↗sociolektů (rež, loutat, bastlit). Obtížnější je ve slovnících určení stylového příznaku lexému; v č. je obvyklé jej vymezovat na základě příslušnosti k stylové vrstvě některého z ↗funkčních stylů. Rozlišujeme pak výrazy kolokviální (hovorové – šikovný, peřiňák, neřád), ↗publicismy, které se rychle mění (dříve narozený, dnes spíše senior; střet zájmů), dnes vzácně užívané ↗poetismy (vesna, sladkobolný), a zejm. ↗termíny (gramatika, endoprotéza), jejichž soustava je propracovaná a je v centru pozornosti lexikologie. Příznaky se v jednotlivých lexémech mohou kombinovat, lexém knižní je např. současně řídký a může mít i charakter poetismu (luna – knižní i básnické), obecný a hovorový je většinou i expresivní (pižlat, mačkat). V textu může příznakový, ale také neutrální lexém získat kontextovou stylovou hodnotu dík ↗aktualizaci (↗stylém).

U prostředků nižších jazykových rovin včetně pravopisu lze soubor příznaků seřadit na ose (archaický) – knižní – neutrální – hovorový – nespisovný: obecný, regionální, nářeční, přičemž všechny pozice nemusí být pro konkrétní prostředek obsazeny. Liší se také pojmenování pro jednotlivé příznakové prvky: ve výslovnosti je to např. v rámci spisovného jazyka výslovnost explicitní ([jsem], [aňiččin]), neutrální, implicitní ([sem], [aňičin]) a nespisovná ([meňčí], [bej sebe]), v pravopise zastaralé, event. starší (methoda), běžné (metoda) a nespisovné (metóda), což se projevuje zvláště u přejatých slov. V tvarosloví jsou knižní tvary jako přechodníky (uvažujíce o...; přinesši), kondicionál minulý (to by byl neřekl) n. opisné pasivum (bylo rozbito pět vajec), archaický by byl předminulý čas (jak byla pravila); podobná škála je i u koncovek: jsou knižní (píši, říci, sázejí) a neutrální a zároveň i hovorové (píšu, říct, sází) a mnoho různých tvarů nespisovných, do nichž se promítají i fonologické odlišnosti (sázej, sázijó, sáději; u jmen zejména ‑ma v instr.pl. jako dveřma, dveřima, dveřama). Také slovotvorné prostředky mají takové příznaky, hovorová je např. přípona ‑ák u obyvatelských jmen (Pražák proti Pražan); výsledkem je pak příznakové slovo. Mimo lexikum se v podstatě uplatňuje, byť pod jiným pojmenováním, stará škála prostředků stylu vysokého, středního a nízkého, jež existuje i ve vnějším ztvárnění textu (krasopis – běžné psaní – „škrabopis“; míra zřetelnosti výslovnosti). Složitější je příznakovost na úrovni syntaxe, kde je měřítko spisovnosti založeno na psaném textu a pro mluvený projevy platí jen částečně. Vhodnější je tu rozlišovat míru propracovanosti stavby s ohledem na funkci textu, někdy však můžeme příznak určit, např. v případech kondenzace (↗konkurence výrazová) n. u typických prostředků rétorických (řečnická otázka apod.). Také u stavby celého textu lze mluvit o příznakovosti – detailně propracované ↗horizontální a ↗vertikální stavba textu je např. typická pro texty vědecké.

V různých typech diskurzů se objevují různé a. založené na kombinaci (míšení) různých sémiotických a jiných systémů: např. v č. textu se místo č. výrazu objevuje matematický výraz, který se čte stejně, jako by se četl onen nevyjádřený výraz jazykový: jsem 100 ti odpovědět. Klasický případ a. mající povahu internacionalismu je znám z prostředí módy, v němž se místo nevyjádřeného jazykového výrazu objevuje grafický symbol asociovaný s významem onoho nevyjádřeného jazykového výrazu, č. podoba (např. užita jako nápis na tričku):

Jiný typ internacionalismů s povahou a. jsou kombinace přirozeného jazyka a smajlíků: